Žárově pozinkovaná ocelová trubka je ve výrobním procesu s použitím ocelových trubek z odstraněné rzi ponořených do zinkové kapaliny o teplotě 500 stupňů a vytvořením ocelové povrchově připojené zinkové vrstvy tak, aby bylo dosaženo účelu antikorozní.
Pozinkovaná ocelová trubka je ocelová trubka, která byla potažena zinkem. Tento povlak chrání ocel před korozí. Nejčastěji se používá pro venkovní stavby, jako jsou ploty a zábradlí, nebo pro některé vnitřní instalace. Někdy se jí také říká pozinkovaná železná trubka.
Proces galvanizace byl poprvé diskutován vědci v 70. letech 18. století, téměř 60 let předtím, než byl definitivně představen ve 30. letech 19. století. Francouzský inženýr Stanislaus Tranquille Modeste Sorel získal první patent na tento proces v roce 1937 a začal jej vyrábět brzy poté. V 50. letech 19. století vyráběla Evropa galvanizovanou ocel z výrobních závodů umístěných po celém kontinentu. Spojené státy následovaly krátce poté a otevřely svůj první závod v 70. letech 19. století.
V polovině až koncem 20. století měď nahradila galvanizovanou ocel jako materiál volby v potrubních armaturách.
V polovině až koncem 20. století měď nahradila galvanizovanou ocel jako materiál volby v potrubních armaturách.
Pro vytvoření pozinkované ocelové trubky se ocelové materiály umístí do roztavené zinkové lázně. Tento proces se také nazývá žárové zinkování. Tyto dva kovy jsou v tomto procesu navzájem chemicky vázány, a proto se nikdy neoddělí, což vede k odolnější verzi oceli s delší životností.
Tento typ potrubí není vhodný pro plynová vedení, ale byl velmi běžně používán pro úplné domácí instalace až do poloviny 20. století až do konce 20. století, kdy jej jako materiál potrubí nahradila měď. V té době bylo zjištěno, že usazování vodního kamene se objevuje rychleji v pozinkované ocelové trubce než v mědi nebo plastu. Stále se někdy používá v interiérech pro instalatérské práce, zejména pro výměnu malých ploch potrubí, ve kterých tok nebude příliš přerušován částmi vodního kamene.
